Z D I S L Á V K Y
|
Dokumenty ke stažení..
Specifické rysy zaměření a poslání sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy mezi ostatními sekulárními instituty působícími v ČR Dílo blažené Zdislavy je sekulární institut diecézního práva, který vznikl jako jediný na území naší vlasti1 díky dominikánovi Janu Bernardinu Skácelovi v roce 1946, kdy chtěl vyřešit tíživou pastorační situaci farností zejména v litoměřické diecézi, která po odsunu německého obyvatelstva trpěla velkým nedostatkem kněží. Záměrem zakladatele bylo vytvořit ve farnostech pastorační stanici dvou až tří sester, které by tam žily zasvěceným životem jako laičky a apoštolsky tam působily především jako katechetky, farní sestry a koordinátorky laických aktivit. Zvláštním charismatem institutu byla na prvním místě pomoc kněžím a biskupům v pastoraci a služba tam, kde to církev nejvíce potřebuje. Sestry skládají posvátné závazky veřejně před církví a nejsou tedy v církevním prostředí vázány mlčenlivostí o své příslušnosti k institutu jako např. sestry ze sekulárního institutu Caritas Christi. Sestry nenosí řeholní oděv a žijí ve světě laickým způsobem života. Toto jejich charisma je v českém církevním prostředí jedinečné, neboť ostatní sekulární instituty nejsou jednoznačně zaměřeny na pastoraci ve farnosti a katechetickou službu, jak dokládá následující přehled. Posláním sekulárního institutu Caritas Christi je formovat a dávat církvi ve všech prostředích kontemplativní a apoštolské laičky, které mají žít do všech důsledků své křestní zasvěcení v radikalitě evangelia a podílet se na různých formách laického apoštolátu v církvi.2 Sekulární institut schonstatských sester Mariiných je zaměřen na mariánskou formaci žen a dívek.3 Jejich apoštolské působení je různorodé. Hlavním rysem apoštolátu Sekulárního institutu volontarií Dona Bosca je jeho zaměření na mladé, opuštěné, nemocné lidi a skrytost příslušnosti k institutu před světem.4 Ostatní sekulární instituty působící v ČR (Sekulární institut sv. Bonifáce, Servitium Christi, Společenství Panny Marie na cestě aj.) nejsou také zaměřeny na katechetickou a pastorační službu jako své specifické charisma. V dnešní době, kdy je zejména v pohraničních oblastech na venkově velký nedostatek kněží a kdy jsou kněží velmi přetížení a žijí často bez zázemí a společenství, chtějí sestry zdislávky vytvářet kněžím modlitební i lidské zázemí, apoštolovat v katechezi dětí i dospělých a vnášet evangelium do světa příkladem svého vlastního života. Sestry dále pracují v civilních zaměstnáních, jímž se živí, a současně žijí ve farnosti životem aktivního laika. Svým zasvěcením a obětí vlastního života posvěcují sebe i své prostředí, obětují se za kněze, za katechetické dílo v diecézi, za rodiny. Způsob jejich života i zasvěcení je činí svobodnými pro jakoukoliv službu. Chtějí být tam, kde to církev nejvíce potřebuje. V současné době by sestry chtěly prohloubit zejména své katechetické zaměření, což bylo prioritním záměrem zakladatele.5 Chtějí vytvořit novou komunitu sester, které by kromě povolání k zasvěcenému životu měly velkou lásku k církvi a vnitřní povolání ke katechetické službě, která může být realizována nejen přímou katechezí, ale i kontaktem s lidmi v jakémkoliv civilním zaměstnání. Chtějí nabídnout duchovní zázemí a formaci těm svobodným ženám, které v katechetické službě již působí a chybí jim společenství. Sestry zdislávky vroucně prosí Pána, aby jim poslal nové sestry, které by nesly Kristovo evangelium radostně do světa. Doufají přitom v mocnou přímluvu své patronky svaté Zdislavy a svatého otce Dominika, do jehož rodiny patří. Mgr. Bc. Lenka Bernadetta Nezbedová 1 Apoštolát III. řádu sv. Františka, který byl založen v roce 1927 Janem Evangelistou Urbanem původně jako sekulární institut, se v roce 1990 stal institutem řeholním. 2 Srov. HRUDNÍKOVÁ, M. /red./ Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství , 1997, s. 293 – 294. 3 Srov. tamtéž s. 300. 4 Srov. tamtéž, s. 303. 5 Institut v krátké době svého veřejného působení v letech 1946 – 50 vychoval v katechetických kursech kolem 300 laických katechetek, z nichž některé dodnes v církvi působí a se zdislávkami udržují kontakty.
65. výročí založení a zahájení činnosti sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy 1946 – 2011 15. 1. 1946 Hradec u Stoda (založení) 19. 3. 1946 Hradec u Stoda (zahájení činnosti) Zdislavo, pochodni svatého Dominika, osviť náš sever a rozehřej srdce chladná celého národa, ať v něm už nezaniká svornost a bratrská láska starodávná. Zdislavo, krajanko, poklade skrytý poli, nauč nás milovat Ježíše, Spásu světa, jediný On může zahojit, co nás bolí, jedině pod Jeho vedením všecko vzkvétá. Jakub Deml: Píseň na blahoslavenou Zdislavu (úryvek) Charisma svatého Dominika je nesmírně bohaté a v různých dobách a za různých okolností se projevuje stále novými formami života a působení. Plodnost dominikánského charismatu se projevila i před šedesáti pěti lety, když otec Bernardin Skácel OP založil institut Dílo blažené Zdislavy. Poslání institutu prokazuje nepochybné sepjetí s Kazatelským řádem. Náboženská výuka dětí a mládeže, formace v duchu morálních zásad evangelia a spolupráce na rozvíjení života farností, především tam, kde není dostatek diecézních kněží, je účastí na kázání Božího slova. Slibně se rozvíjející dílo institutu se velmi brzy ocitlo ve svízelných podmínkách komunistického útlaku života církve u nás. Přesto mladičký institut nezanikl, ale dále plnil své poslání. I když v okamžiku obnovené svobody byla většina členek a spolupracovníků pokročilejšího věku a mladších nebylo mnoho, vrátil se institut k původním aktivitám a usiloval o započetí nových. Také v současnosti institut žije a apoštolsky působí. Aktivní sestry obětavě pracují, kde je Pán posílá, sestry na odpočinku se usilovně modlí a obětují za zdar Díla a za nová povolání. Institut Dílo blažené Zdislavy je i dnes otevřené pro všechny ženy, které jsou povolány zasvětit svůj život vyučování víry např. jako katechetky, či pro ženy i muže, kteří chtějí Dílo podporovat jako přidružení spolupracovníci. P. Benedikt Mohelník OP, Th.D., provinciál Společně děkujeme Bohu za naše povolání a modlíme se za očištění, obnovení a prohloubení našeho života a služby Každý měsíc obsahuje vzpomínku, povzbuzení a dva modlitební úmysly. První vyjadřuje prosbu o věrnost spiritualitě Díla, druhý vyjadřuje prosbu za konkrétní část rodiny a služby Díla bl. Zdislavy. Modlitební úmysly lze zařazovat do přímluv Denní modlitby církve nebo mohou být spojeny s modlitbou růžence nebo jakoukoli jinou modlitbou. Zejména lze tyto modlitby zařazovat každého 15. a 19. dne v měsíci (15. 1. 1946 oficiální den vzniku Díla – doživotní sliby Dr. Veselé; 19. 3. 1946 zahájení činnosti Díla Modlitba za povolání Pane Ježíši Kriste, Králi nebe i země, pokorně tě prosíme, abys na přímluvu své matky Panny Marie bez poskvrny počaté a na prosby blažené Zdislavy, světice apoštolského řádu sv. Dominika, vzbudil v srdcích českých dívek touhu po apoštolské práci, po šíření tvého království v našich zemích. Přetvoř jejich smýšlení, aby tvým zájmům dávaly přednost před světskými zájmy, aby všechny své schopnosti zasvětily tvé službě konáním skutků milosrdné lásky v sesterském společenství. Povolej je, aby naplněny tvou láskou získávaly zbloudilé i vlažné, aby denní modlitbou sv. růžence a úplným zasvěcením Neposkvrněnému srdci Panny Marie pomáhaly k vítězství tvého Srdce v našem národě. Amen. (MUDr. Marie Veselá) Zásvětná modlitba Díla Blažená Zdislavo, naše ochránkyně, obnovujeme své předsevzetí, že budeme následovat tvůj příklad. Vypros nám, abychom si denně dokonaleji osvojovaly ducha modlitby, kajícnosti, pokory a lásky, bez nichž bychom nemohly splnit povinnosti, které máme jako tvé děti. Vypros nám, naše milá patronko, abychom tvořily rodinu podobnou Nazaretské rodině. Vypros nám všechny potřebné schopnosti, abychom mohly slovem, příkladem, tiskem, vyučováním, výchovou a charitativní činností přivést nevěřící a bloudící k poznání pravdy, k milování Boha a Panny Marie a ke sjednocení v jedné Kristově církvi. Vypros nám opravdové duchovní obrození našich rodin. Amen. „Zdislavo, slyš, Zdislavo, vyslyš, Zdislavo, vypros nám, oč tě žádáme.“ (MUDr. Marie Zdislava Veselá) Leden 2011: POSVĚCENÍ SEBE SAMA Pro vzpomínku: „Dělej, co můžeš, a co nemůžeš, o to se modli, a Pán Bůh ti to dá. Kdo chce jen to, co chce Pán Bůh, a proto, že to chce a jak to chce, ten není nikdy smutný.“ (Dr. Skácel k sestrám v prvním noviciátu) Pro povzbuzení: Prvním účelem DBZ je naše vlastní posvěcení, snaha o dosažení křesťanské dokonalosti zachováváním evangelních rad. (Stanovy 2) Naše zasvěcení uprostřed světa má proniknout celý náš život. Často rozjímáme o velikosti našeho zasvěcení, které je darem Božím, a o zodpovědnosti, která z toho vyplývá. (Výklad 4) Pro modlitbu: Prosíme, abychom v síle Ducha svatého statečně kráčely po cestě křesťanské dokonalosti a velkodušně následovaly svého Pána. Odměň, Pane, úsilí a námahu našich zakladatelů, dobrodinců a těch, kteří jakkoli sloužili našemu Dílu. Únor 2011: POSVĚCENÍ A SPÁSA DRUHÝCH Pro vzpomínku: „Protože do klášterů vnikl duch světa, musíte vy vnést do světa Ducha evangelia. Svým životem ukažte lidem, že je možné žít ve světě jako dokonalý křesťan.“ (Dr. Skácel prvním sestrám) Pro povzbuzení: Svým životem a příkladem chceme být živým svědectvím víry, naděje a lásky uprostřed světa. (Stanovy 2) Zasvěcení nás neodděluje od světa, ale posiluje naši vůli milovat Krista v našich bližních, zvláště v těch, kteří to nejvíc potřebují. (Výklad 29) Opravdově usilujeme o křesťanskou dokonalost a snažíme se rozšiřovat království Kristovo v duších svých bližních. (Výklad 34) Pro modlitbu: Prosíme, abychom svým životem a příkladem byly živým svědectvím víry, naděje a lásky a věrně spolupracovaly na spáse duší. Tvé Lásce a milosrdenství svěřujeme zemřelé sestry a spolupracovníky našeho Díla. Březen 2011: PROSTŘEDNICTVÍM EVANGELIJNÍCH RAD Pro vzpomínku: „Musíte se snažit, abyste měly duchovní povolání. Duchovní povolání se musí živit a podporovat modlitbou, sebezáporem, snahou o vzájemnou lásku, která je schopná přinášet oběti. Láska musí bolet. Často obnovujte společně i soukromě své sliby.“ (P. Kuběna, spirituál moravských sester) Pro povzbuzení: Slib zasvěcené čistoty nám umožňuje oddat se s nerozděleným srdcem pohotově svému poslání v Církvi. (Výklad 30) S radostí se rozhodujeme pro chudobu a svou důvěru skládáme v Prozřetelnost Boží. Chudoba dává prostor pro křesťanské darování. (srov. Výklad 31) Poslušnost je cestou ke svatosti. Zřeknutím se své vlastní vůle přinášíme Bohu nejcennější oběť. (Výklad 32) Pro modlitbu: Prosíme, abychom se stále více svým životem a službou připodobňovaly Kristu Čistému, Chudému a Poslušnému. Prosíme za všechny, kterým sestry a spolupracovníci Díla jakýmkoli způsobem v uplynulých 65 letech sloužili. Duben 2011: BŮH – OTEC VŠECH Pro vzpomínku: „Když rozum ukazuje na nezměrnou a nevyčerpatelnou dobrotu a lásku, pak je zcela přirozené, že zahoří srdce láskou k Bohu, kráse věčné a nekonečné, u porovnání s níž je i největší krása pozemská jen stínem, když ukazuje rozum srdci nesmírnou dobrotu a lásku a milosrdenství Boha vůči člověku… pak srdce člověka ne ze strachu, ale z lásky nutí vůli, aby přikázání Boží plnila, nevarovala se hříchu pouze z bázně před trestem, ale z lásky k Otci nebeskému.“ (Dr. Skácel v Růži dominikánské z r. 1930) Pro povzbuzení: Náš vnitřní život je založen na úctě k Nejsvětější Trojici: na úctě k Bohu jako Otci všech věřících i nevěřících. (Stanovy 5a) Snažíme se vést důvěrný rozhovor s Trojjediným Bohem. Jsme si vědomy neustálé Boží přítomnosti. (srov. Výklad 36) Spojeny ve víře a pokoře prožíváme svobodu Božích dětí. Každá z nás ať prožívá jistotu, že ji ostatní sestry mají rády, že ji přijímají i s jejími zvláštnostmi a potřebami. (Výklad 7) Pro modlitbu: Prosíme o důvěryplnou odevzdanost do Otcových rukou a jeho moudré Prozřetelnosti. Prosíme za všechny, kteří z jakýchkoli důvodů naše Dílo opustili. Květen 2011: JEŽÍŠ KRISTUS V EUCHARISTII– STŘED ŽIVOTA SESTRY Pro vzpomínku: „Vy se musíte snažit dokonale křesťansky žít v tomto světě. Snaž se myslet na Pána Ježíše v Eucharistii. Představ si malou nebo velkou hostii a klaněj se jí.“ (Dr. Skácel prvním sestrám) „S důvěrou přistupujme k oltáři Jeho, zbožně ho přijímejme a dá radost do srdce našeho, pokoj a mír svědomí neklidnému a ustrašenému, neboť to je ctí a slávou jeho, když důvěřujeme síle této svátosti. A důvěra naše nebude zklamána.“ (Dr. Skácel v Růži dominikánské z r. 1937) Pro povzbuzení: Středem našeho života je Eucharistie. Žijeme spojeny s ní a mezi sebou. Zvláště uctíváme Božské Srdce Ježíšovo, kterému je naše Dílo zasvěceno. (Stanovy 5b) Sestry se obětují za kněze a nová kněžská povolání. Pro modlitbu: Prosíme, abychom v přijímání a adoraci sv. Eucharistie nacházely útěchu a posilu pro naše posvěcení i službu. Prosíme za starší a nemocné sestry a spolupracovníky Díla. Červen 2011: DUCH SVATÝ – PRAMEN POSVĚCENÍ A ÚČINNÉHO SVĚDECTVÍ O KRISTU Pro vzpomínku: Impulsem povolání k zasvěcenému životu spoluzakladatelky dr. Veselé, mladé a úspěšné lékařky, byl podle svědectví sester zvláštní mystický zážitek, kdy pod křížem slyšela v duchu hlas trpícího Krista, který jí říkal: „Když jsi doktorka, tak proč mě nevyléčíš?“ (Srov. Bakalářská práce L. Nezbedové) Prosme Ducha svatého, abychom uměly rozeznat znamení času, hlavně nedostatek lásky ve světě a vedeny Duchem svatým abychom uměly lásku rozdávat. (Výklad ke Stanovám, hl. II.) Pro povzbuzení: Snažíme se, aby v našich duších Duch svatý stále přebýval, vnitřně nás naplňoval a posvěcoval, abychom Mu otvíraly svá srdce a přenechávaly se Jeho vedení. (Stanovy 5c) Chceme naslouchat Duchu svatému, který nás vábí k apoštolské službě podle současných potřeb a možností. Prosíme Ducha svatého, abychom dovedly rozeznat znamení času, hlavně nedostatek lásky ve světě a vedeny Duchem svatým, abychom uměly lásku rozdávat. (Výklad 5) Pro modlitbu: Prosíme o světlo a dary Ducha svatého, aby naše srdce bylo citlivé a učenlivé pro Boží vůli a pro potřeby našich bližních. Prosíme o Boží požehnání a pomoc pro sestry a spolupracovníky Díla v činné službě. Červenec 2011: ÚCTA K PANNĚ MARII, SV. JOSEFOVI A SV. RODINĚ NAZARETSKÉ Pro vzpomínku: Uctíváme zvláště Neposkvrněné Srdce Panny Marie jako svůj vzor lásky ke Kristu a k Církvi. Neposkvrněnou Pannu Marii prosíme o pomoc při zachovávání slibu čistoty. Víme, že je dobře chráněno to, co chrání Panna Maria. (Výklad 30) Pro povzbuzení: Smyslem naší mariánské úcty je, aby Kristus v nás rostl a zcela nás naplňoval. Proto se snažíme o pokorné a radostné Mariino Fiat ve všem. (Stanovy 5d) Sv. Josef je ochráncem Církve a patronem šťastné smrti (Stanovy 5f). Naše rodina chce být odleskem Nazaretské rodiny, snažíme se o hlavní ctnosti naší rodiny: jednotu, lásku, pokoru, radostnost a sebezápor. (Stanovy 5h) Sestry se obětují také za rodiny našeho národa. Pro modlitbu: Na přímluvu Panny Marie a sv. Josefa prosíme o čistá srdce nadšená pro Krista a spásu lidí. Prosíme za všechny spolupracovníky našeho Díla. Srpen 2011: ÚCTA KE SV. ZDISLAVĚ A SV. DOMINIKOVI Pro vzpomínku: Blahoslavená Zdislava je naše nebeská patronka a pomocnice při naší výpomoci diecézním biskupům a kněžím. My jdeme v jejích stopách. Je nám vzorem a povzbuzením, protože žila uprostřed světa, uprostřed lidu a jeho potřeb, nemocí a starostí. Cítíme její očividnou nebeskou pomoc. (Z dopisu dr. Veselé papeži Pavlu VI. Z r. 1968) Pro povzbuzení: Blažená Zdislava je naší zvláštní ochránkyní, je vzorem apoštolsky plodného intenzivního duchovního života ve světě. Harmonicky spojuje vnitřní život s vnější činností. (Stanovy 5e) Sv. Dominika následovala bl. Zdislava ve svém vnitřním i apoštolském životě. (Stanovy 5g) Sestry se chtějí obětovat za katechezi našeho národa. Pro modlitbu: Na přímluvu sv. Zdislavy a sv. Dominika prosíme, abychom dokázali věrně spojovat bohatý vnitřní život s vnější službou. Prosíme o nová povolání sester i spolupracovníků pro Dílo bl. Zdislavy. Září 2011: CTNOSTI NAŠÍ RODINY: LÁSKA A JEDNOTA Pro vzpomínku: Hlavní vlastností paní doktorky Veselé byla její mírnost, trpělivost, laskavost, upřímnost, pravdivost. Vzbuzovala důvěru na první pohled, od prvního setkání. Povzbuzovala nás korespondencí a návštěvami v našem bydlišti. Každá její návštěva znamenala mnoho radosti a posily. (Vzpomínka sestry A. Smetanové) Paní doktorka se v Katechetickém ústavu Zdislava starala o duševně nemocnou a opuštěnou dívku. Milosrdenství - to bylo velké téma paní doktorky. A všichni s ní spojení v Díle zvládli toto téma na jedničku. (Vzpomínky paní Šimánkové) Pro povzbuzení: Žijeme civilním životem třebas fyzicky od sebe vzdáleny, ale snažíme se o naprostou jednotu a upřímnou lásku. Vše, co konáme – modlitby, práce, utrpení, apoštolát – je začleněno do celého Díla a nic není akcí jednotlivé sestry. (Výklad 4) Náš apoštolát je posvěcován jednotou a láskou, podporujeme jej modlitbou a oběťmi. (Výklad 33) Uvědomujeme si, že tato pozorná láska je někdy jediným zjevením Spasitele a Boží pravdy pro ty, kteří jsou daleko od Boha a Církve. (Výklad 34) Pro modlitbu: Prosíme, aby náš život i naše služba byly vedeny duchem jednoty a opravdové lásky. Prosíme o Boží požehnání pro naši současnou službu Bohu i světu a o světlo Ducha svatého při hledání jejích nových podob. Říjen 2011: POKORA A RADOSTNOST Pro vzpomínku: Hlásají plné odumření světu a skrytý život v Kristu, ale jen proto, aby byli za to od lidí chváleni a mohli poukazovat na své zásluhy a život křesťanský. O pokoře mluví a píší, ale pokory nemají, o lásce, jsou plni nenávisti, o prostotě křesťanské a není nad ně nedůtklivějších, když jedná se o jejich prospěch časný. Není pak divu, že jejich snaha o slávu Jména Božího nepotkává se s úspěchem, leč by úspěchem mohlo se nazvat vychvalování, kterým se zahrnují mezi sebou. (Dr. Skácel v Růži dominikánské z r. 1930) Ano, srdci prostému, srdci dětinnému, srdci pokornému zjevil se Bůh. Buďme i my opravdu dětinnými ve víře v Krista, s důvěrou dětinnou očekávejme přislíbení jeho, milujme Ho láskou dětinnou, to nám zajistí, že dítě Ježíš s dary přirozenými i nadpřirozenými vejde do našeho prostého dětinného srdce. (Dr. Skácel v Růži dominikánské z r. 1937) Pro povzbuzení: Zvláštním znakem našeho institutu má být pokora a láska, které náš zakladatel zdůrazňoval, pak radostnost a jednota v sesterském společenství. (Úvod ke stanovám) Apoštolujeme svědectvím svého života. Protože lidé touží po štěstí, vydáváme Bohu svědectví svou radostností, abychom k Pánu táhly své bližní. (srov. Výklad 33) Máme nést radostně Krista do světa. To je naše poslání. Usilujeme o to, aby naše sesterská rodina byla naplněna radostí z Kristovy přítomnosti, aby měla jedno srdce a jednu duši. (Výklad 4 a 7) Pro modlitbu: Prosíme, aby si náš život a služba uchovaly i v dobách těžkostí a překážek ducha opravdové pokory a radosti. Žehnej práci biskupů, kněží a jáhnů a chraň a veď svou církev v naší zemi. Listopad 2011: SEBEZÁPOR Pro vzpomínku: „Já abych všechno vykonal, co se musím pomodlit, vstávám ve čtyři hodiny ráno. Potom přes den jsem k dispozici vám. Musíš zachovávat řád, řád zachová tebe.“ (Dr. Skácel krátce před smrtí sestře M. F. Miksové) Když se jí něco na nás nelíbilo, nikdy dlouze nekázala, jen řekla, nebo se modlila. Žena oběti, odhodlání, nasazení, nikdy nepodlehla strachu z totality. (J. Cupalová o dr. Veselé) Pro povzbuzení: Jádro našeho institutu tvoří sestry s plnými doživotními sliby, které se chtějí dát zcela k dispozici Bohu a Dílu a být ochotny stát se v ruce svých představených úplně poslušným a oddaným nástrojem k uskutečňování zájmu Boha a církve. (Stanovy 6b) Spolupracovnice Díla jsou laické osoby, které nemají zásvětné sliby. Vedou vzorný křesťanský život a spolupracují s Dílem různým způsobem: nemocní a trpící modlitbami a oběťmi, ostatní kromě modlitby pomáhají jiným způsobem a apoštolátem dobrého příkladu. (srov. Výklad 6) Pro modlitbu: Prosíme, aby sestry i spolupracovníci Díla dokázali sami sebe přinášet v oběť čistou, svatou a Bohu milou a byli trpěliví při nesení denních obtíží. Prosíme za požehnání pro život a působení celé dominikánské rodiny v naší zemi. Prosinec 2011: APOŠTOLÁT Pro vzpomínku: Svatá Zdislava pečovala o náboženské vzdělání a poučení také u své čeledi, vyučovala pravdám svaté víry a života podle víry také děti své čeledi a pracující v okolí Lemberka. Stala se apoštolkou a řekněme takovou laickou katechetkou ve svém prostředí, prohlubující náboženské poznání a život věřících svého prostředí i nejširšího okolí. Její příklad nepřestal však být aktuální. Můžeme se jí nadchnout a následovat ho i v dnešních podmínkách. (Z dopisu kardinála Š. Trochty A. Svatošovi z r. 1968) Pro povzbuzení: Naše apoštolská práce a činnost je naší povinností a zároveň prostředkem našeho posvěcení. (Výklad 33) Po vzoru bl. Zdislavy se stáváme pomocnicemi biskupů a kněží. (Stanovy 34) Buďme široce otevřeny pro potřeby církve a světa. Konáme v jednotě s vůlí představených všechny práce, které odpovídají našim osobním schopnostem a potřebám prostředí, kde žijeme. Chceme svědčit o Boží lásce dnešním lidem a prosíme Ducha svatého, abychom rozpoznávaly potřeby doby. (srov. Výklad 5 a 1) Pro modlitbu: Prosíme, abychom velkodušně konaly náš apoštolát a měly srdce vnímavé a otevřené pro potřeby dnešního světa. Prosíme za všechny sekulární instituty, kterým dal Duch svatý vzniknout v současné církvi, aby svým životem a působením přispívaly k Boží slávě a spáse světa. Zároveň prosíme o vaši modlitbu za Boží požehnání pro činnost sester Díla bl. Zdislavy v tomto roce: 25. – 27. 3. 2011 Duchovní obnova a pobyt pro mladé v Praze 10. – 14. 7. 2011 Duchovní obnova pro mládež na Olšanských horách 15. 7. 2011 Duchovní obnova pro seniory ve farnosti Ruda nad Moravou 16. – 21. 8. 2011 Doprovázení mladých na Světové setkání mládeže v Madridu za účasti papeže Benedikta XVI. 17. – 19. 11. 2011 Krátké exercicie pro členky sekulárních institutů (Praha) Každý den roku: společenství zejména starších sester se modlí za kněze a nová kněžská povolání, za rodiny našeho národa a za jeho katechezi Každý ať se připojí dle svých možností.
Litanie ke svaté paní Zdislavě Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi. Pane, smiluj se nad námi. Kriste, uslyš nás. Kriste, vyslyš nás. Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi Bože Synu, Vykupiteli světa, smiluj se nad námi Bože Duchu svatý, smiluj se nad námi Bože v Trojici jediný smiluj se nad námi Svatá Maria oroduj za nás Svatá Boží Rodičko Svatá Panno panen Svatá Matko matek Svatý Josefe Svatá Zdislavo, matko svatého života Svatá Zdislavo, plná Ducha svatého Svatá Zdislavo, příklade dětské poslušnosti a ušlechtilého dospívání Svatá Zdislavo, vzore mladých lidí Svatá Zdislavo, přímluvkyně snoubenců Svatá Zdislavo, věrná a milující manželko Svatá Zdislavo, obětavá a laskavá matko Svatá Zdislavo, moudrá vychovatelko svých dětí Svatá Zdislavo, denně posvěcující svou rodinu Svatá Zdislavo, štědrá pomocnice chudých a potřebných Svatá Zdislavo, obětavá ošetřovatelko nemocných Svatá Zdislavo, zastánkyně utlačovaných a ponižovaných Svatá Zdislavo, osvoboditelko vězňů Svatá Zdislavo, pomocnice pronásledovaných Svatá Zdislavo, láskyplná hostitelko cizinců Svatá Zdislavo, horlivá spolupracovnice kněží Svatá Zdislavo, budovatelko chrámů a útulků pro nemocné Svatá Zdislavo, paní pokorného smýšlení a radostné sebekázně Svatá Zdislavo, proniknutá láskou ke Kristu a jeho Matce Svatá Zdislavo, s láskou rozjímající utrpení našeho Pána Ježíše Svatá Zdislavo, šiřitelko pravého pokoje a Kristova míru Svatá Zdislavo, vždy pohotová k sebezáporu a oběti Svatá Zdislavo, věrná dcero církve Svatá Zdislavo, duchovní dcero svatého Otce Dominika Svatá Zdislavo, chloubo rodné Moravy Svatá Zdislavo, ochránkyně severních Čech Svatá Zdislavo, perlo české šlechty Svatá Zdislavo, slávo a ozdobo řádu Kazatelského Svatá Zdislavo, slávo a záštito města Jablonného Svatá Zdislavo, nebeská přímluvkyně národa českého Svatá Zdislavo, blažená občanko Jeruzaléma nebeského Svatá Zdislavo, přemocná naše prosebnice a pomocnice u Božské Trojice Ochránkyně rodin, jejíž hrob Bůh stále vyznamenává mnohými milostmi a zázraky Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa. Odpusť nám, Pane. Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa. Vyslyš nás, Pane. Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa. Smiluj se nad námi. Pros za nás, svatá Zdislavo. A za naše rodiny. Modleme se: Bože, tys naučil svatou Zdislavu kráčet cestou dokonalosti plněním úkolů manželského života a konáním skutků lásky. Pomoz nám, aby se na její přímluvu křesťanské rodiny stále obnovovaly a rozkvétaly svědectvím světějších mravů. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. Vydáno při příležitosti 65. výročí vzniku sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy 1946 - 2011 Uspořádali: sestra Lenka Nezbedová, P. Antonín Krasucki OP
P. Antonín Krasucki: Sv. Terezie z Lisieux I. SETKÁNÍ: Zveme mezi sebe sv. Terezku z Lisieux. Ne abychom dělali z vašeho domu klášter nebo maminkám vnucovali klášterní zbožnost. To by bylo špatně. Terezka má však široké milující a důvěřující srdce. A v tomto smyslu ji zveme mezi sebe. Protože podstatným rysem maminky je milující srdce. Mateřská láska není jen něžný pohled na mile vypadající spící dítě, ale je právě tak i bojem o lásku v době puberty, je právě tak i bezmocí, když děti odcházejí a zařizují si život podle zcela jiných hodnot, než jste se jim snažily dát. Milující srdce matky v tomto širokém slova smyslu – v tom se nebojte povzbudit a o toto srdce prosit. Ani pro Terezku nebyla spiritualita lásky, důvěry a odevzdanosti do Božích rukou záležitostí citu. Podle jejích vlastních písemných svědectví nekonala žádné mimořádné skutky pokání či sebezapírání, ačkoli její smrtelná choroba, spojená se zásadami karmelitánského života, nepochybně představovala tvrdou askezi. Ani v jejím životě nepozorujeme charizmata a mimořádné jevy: Začala jsem křížovou cestu a náhle mě zachvátila taková láska k Bohu, že ji nemohu vysvětlit jinak, než že mi bylo, jako by mě celou hodil do ohně. Ach jaký žár a jaké blaho současně! Hořela jsem láskou a zdálo se mi, že ještě minutu, ještě dvě minuty a už ten žár nevydržím a umřu. Pochopila jsem, co mínili světi, když mluvili o těchto stavech, které prožívali tak často. Já jsem jej prožila jen jednou a jen chviličku. Pak jsem zase upadla do svého obvyklého stavu sucha. Terezka je především apoštolem lásky. Pro svou dětskou lásku a důvěru k nebeskému Otci se dokázala zcela odevzdat Boží vůli a celým srdcem přijmout povolání k oběti. Nedala na žádné mimořádnosti a s železnou věrností plnila běžné úkoly svého denního života. Tak probouzí naději a povzbuzuje všechny ty „drobné duše“, které chtějí následovat Krista plněním svých obyčejných povinností neobyčejně dobře TŘI RYSY JEJÍ SPIRITUALITY: DŮVĚRA, STATEČNOST, RADOSTNOST V jejím životě nevystupuje na povrch nějaká výjimečná událost. Když jde člověk za tím, co je podstatné, nutně ztrácí vnějšek svou důležitost. Ale zde právě hrdinství vyrůstá z jednotvárnosti, z každodenní věrnosti, a hodnota skutků se už neměří podle jejich okázalosti, nýbrž podle toho, jak jsou naplněny láskou. Bylo vidět, že dělá všechno, co nám říká, a to také nás pobízelo, abychom ji následovaly. Terezie je tedy pro své sestry živým příkladem, a to bez nucenosti, ale jen svým spojením s Bohem. Terezie, obrácená k Bohu a živená jím, vytváří v noviciátě ovzduší široké, silné a radostné. Především zavádí ovzduší vzájemné důvěry, které novickám umožňuje, aby se o ni opíraly... S prostotou, která mě uchvacuje, mi říkají o všech zápasech, které jim působím, o tom, co se jim na mně nelíbí. Zkrátka, neostýchají se víc, než kdyby byla řeč o některé jiné. Vědí, že mi to dělá velké potěšení, když si takhle počínají... Tento přístup není radostí jen pro Tereziinu pokoru. Ale uklidňuje novicky, osvobozuje je, dovoluje jim, aby měly v sobě jasno, už tím samým, že vyslovují to, co si myslí. Přeje si, aby směly říci všechno a dokonce i o pokušeních proti jejich novicmistrové. Tato naprostá otevřenost je známkou dokonalé důvěry, nutnou podmínkou účinného vedení. Byla také velice diskrétní, upřesňuje jiná novicka. Mohla jsem jí svěřit všechno, i své nejintimnjší myšlenky. Nemusela jsem se ničeho bát, nikdy z toho ani slovo neopakovala, ani když hovořila se svými třemi sestrami. Terezie zas důvěřuje svým novickám. Poněvadž věří v Kristovo mocné působení v jejich srdcích. Jedna z jejích novicek zakoušela ve svém kanonickém roce tolik těžkostí, že se všechno zdálo beznadějné. Zachovejte si svou důvěru, řekla. Je nemožné, aby na ni Bůh neodpověděl. Vždyckyměří své dary podle naší důvěry. Posuzovala povolání své novicky podle její víry v Boha, a ne podle její tvrdošíjné vůle, mít úspěch. Terezie zůstává velmi náročná. Přestože zachovává dokonalou ohleduplnost, nezná kompromisy, polovičatosti, které vykrystalizují do prostřednosti. Učí novicky, aby se nepokládaly za nic, aby zanechaly všeho, co není Bůh, aby stále zapomínaly na sebe. Nemohla snést, aby někdo přičítal důležitost dětinským trampotám. Jedné své družce říká: Chtěla bych, abyste byla vždycky jako udatný voják, který si nenaříká na své bolesti, který shledává vždycky velmi těžkými zranění svých bratří, a svoje pokládá jen za škrábnutí. Tereziina „malá cesta“ nenapomáhá dětinskosti. Novicky se proto musí zbavovat příliš dětských útěch. Cesta dětství je cesta maličkých, ale ne neduživých ani zbabělých. Je třeba pěstovat malé ctnosti, vysvětluje Terezie. Někdy je to těžké, ale Pán Bůh nikdy neodpírá první milost, která dává odvahu k přemožení sebe; jestliže na ni duše odpoví, ihned je ve světle. Nejprve se musí jednat odvážně. Tím se srdce posílí a člověk jde od vítězství k vítězství. Ani zkoušky ani utrpení nemohly nikdy narušit její nakažlivou veselost. Nebyli bychom doopravdy charakterizovali ovzduší noviciátu, kdybychom nezdůraznili radost, jaká v něm vládla. Terezie neměla ráda smutek. Ona sama bývala v rekreaci velmi veselá. Její příjemný duchovní, mnohdy duchaplný hovor činil schůzky komunity půvabnými. Při své poslední nemoci projevovala ustavičnou radost a snažila se povyrazit spolusestry, zdrcené její blízkou smrtí. Tuto radostnost,kterou vyzařovala, chtěla nalézat i u spolusester. Připomínala jim, že by byla nedůslednost vléci namáhavě řeholní život jako břemeno, když přece v den profese nahlas prohlásily, že přijímají řeholi zcela upřímně a dobrovolně. Důvěra, pevnost, radostnost: důvěřivé srdce se otevírá a propůjčuje vlivu ostatních. Statečné srdce se nestahuje do sebe, ale zapomíná na sebe a rozdává se v lásce. Pokud jde o radost, ta je současně znamením i prostředkem tohoto oproštění. Je majetkem srdce, které je zcela zaujato svou láskou. Novickám, překvapeným, že uhádne jejich nejintimnější myšlenky, prozradí: Hleďte, toto je mé tajemství: Nikdy vám nic nevytýkám, dokud nevzývám svatou Pannu. Prosím ji, aby mi vnukla, co vám nejvíc prospěje, a já sama se často divím tomu, čemu vás učím. Cítím prostě, když vám to říkám, že se nemýlím a že mými ústy k vám mluví Ježíš. Chce-li přivést novicky k tomu, aby se zapíraly, aby se vrátily k Bohu a po svých nevěrnostech, aby se pevně držely milosti a jenom jí, umí vyčkávat. Přeje si napomáhat Božímu působení, ale ne je předcházet. Potom řekne, co je třeba říci a jak je třeba to říci. Bývá pevná a přísná k jedněm, pokorná a přívětivá k druhým, spravedlivá a pravdivá vždycky. Jedné pokoušené novicce vykládá: Všimněte si, jakou metodou se leští měděné předměty: pokryjí se blátem, hmotou, která je pošpiní a učiní je matnými. S tím se silně třou a ony se pak lesknou jako zlato. Pokušení jsou pro duši jako tohle bláto, slouží jen k tomu, aby v ní zazářily ctnosti, opačné od těchto pokušení. Říká-li Terezie vždycky pravdu, říká ji s Ježíšovou láskou a něhou. Vysvětluje, přesvědčuje, záleží jí na tom, aby napřímila, a ne zlomila. Chce zahánět strach, který ochromuje. Rozněcuje nejčistší nejnezištnější lásku, odvrací pohled, který se zastavuje u sebe, a upoutává ho na Boha. II. setkání Věřte v lásku a všechno proměňujte v lásku! První a největší prostředek je pro ni bezvýhradné plnění její stavovské povinnosti. Nechce si nechat ujít žádnou z obětí, které vyplývají ze zachovávání řehole, chce prožívat svůj řeholní život s jeho požadavky v celé plnosti. Tím, že dělá od okamžiku k okamžiku všechno, co má dělat, chce působit na duše, blízké nebo vzdálené. Vzpomeňme si, jak je vysílena únavou a jak „kráčí za jednoho misionáře“, pohleďme, jak přijímá krutou zkoušku proti víře s myšlenkou na nevěrce a jak za ně obětuje utrpení ve své nemoci. A nade všechno, v kažkém okamžiku, se utíká k neomylnému prostředku: k modlitbě! Modlitbou vyplňuje svůj život. Nesnažila jsem se být milována, nestarala jsem se, co může někdo o mně říci nebo si myslet, snažila jsem se jen dělat svou povinnost a uspokojovat Pána Boha. Nikdy mi nešlo o to, aby mé námahy nesly ovoce. Je teba sloužit Bohu, milovat dobro a neznepokojovat se, jestliže to vezme za své. Na nás je pracovat, Ježíši patří úspěch. Nikdy se nebát bitvy, když jde o dobro bližního... Stále pracovat a ponechat na Bohu starost o zdar. Protože nečeká na úspěch, není nikdy zklamána, když ho nedosáhne. Nemá žádný důvod k omrzelosti, k malomyslnosti, neriskuje, že by dala přednost této sestře před onou, že by udělala více pro jednu než pro druhou: shledáme-li, že některá duše je nepříjemná, nenechme se odstrašit, nikdy ji neopouštějme. Mějme stále meč Ducha, abychom jí pomohli od jejích chyb, nenechávejme věci být, abychom si zachovali svůj klid. Bojujme bez oddechu, ano i bez naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu! Jděme stále, ať je zápas jakkoli namáhavý... Je třeba konat svou povinnost až do konce. Sama přiznává, že neobjevila svou cestu důvěry a lásky hned. Tápala, hledala, trpěla, modlila se. Její slabost jí nikdy nebyla záminkou, aby se vyhnula námaze. Jakkoli byla maličká, chtěla dávat svou plnou míru. Ostatně nechápu, že duše, která miluje Pána Boha, a zvláště karmelitka, může jednat jinak, neboť to je povinnost našeho povolání. Terezie nekonala podle svého vyjádření „skutky svatých“. Ale v celém svém životě, až do posledních dnů dávala Ježíši minutu za minutou to, co mohla dát „velmi malá duše, která může nabídnout Pánu Bohu jen velmi malé věci“. Zkušenost o vlastní nemohoucnosti byla pro ni bolestná, tak jako je pro každého z nás. Stačí sledovat traumata a strasti, kterým byla vydána: smrt její matky, když je jí čtyři a půl roku. Drastický odchod Pavlíny, její druhé maminky na Karmel, hrozná nemoc skrupulantství trvající sedmnáct měsíců, marný boj proti její přecitlivělosti a její sklon k slzám až do čtrnácti let. Toto utrpení ji upevňuje v pokoře. Prostřednictvím těchto porážek, anebo ve smutku nad svými vnitřními pochybnostmi si bolestně uvědomuje svou nicotu. Avšak Bůh ji nenechává trpět ani nadarmo, ani stále. A když ji on samojediný osvobodí od všech jejích zkoušek, získá Terezie tuto hlubokou jistotu: Bůh nakonec vykoná sám to, o čem myslíme, že to chce od nás, zatímco pouhá naše úsilí jsou bezúspěšná. Vánoce 1866: V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za deset let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla. V krátkém čase mě Bůh uměl vyvést z úzkého kruhu, ve kterém jsem se motala a nevěděla, jak z něho vyjít. Hlavně od té chvíle se upevnila její jistota o Boží všemohoucnosti při její slabosti. I po jejím vstupu na Karmel ji nadále mučí obavy a zmatky: Měla jsem tehdy velké vnitřní zkoušky všeho druhu. Teprve po třech letech je pochopena otcem Alexisem. Tento řeholník ji ujistil, že chyby, které ji znepokojovaly, nezarmucují Pána Boha. Byla to ozvěna jejich tajných myšlenek. Spustil mě s plnými plachtami na vlny důvěry a lásky, které mě tak silně přitahovaly, ale po kterých jsem se Terezie nezmalomyslní, ani se nevyčerpává nemožným úsilím. Ani nečeká, že pěstování ctností ji učiní schopnou stát se světicí. Ani si nemyslí, že milost bude moci v ní udělat všechno bez ní. S vírou hledá jen prostředek, jak se stát svatou pomocí toho, čím je: malá, nedokonalá a bez síly. Chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou... Já bych taky chtěla nalézt zdviž, která by mě vynesla až k Ježíši, poněvadž jsem příliš malá, abych mohla stoupat po drsném schodišti dokonalosti. Terezie čte v Písmu: Kdo je maličký, ať přijde ke mně. Nabídka je jasná: Bůh nečeká, až maličcí dorostou, aby se jimi zabýval. Zve je takové, jací jsou, aby se k němu přiblížili. Abych se dověděla, Bože, co uděláš s tím maličkým, který odpoví na tvé volání, hledala jsem dál a hleďte, co jsem našla: Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, na klíně vás budu chovat, na kolenou houpat. Terezie nalezla. Nejen maličcí mohou dosáhnout dokonalosti, ale opět sám Bůh se jich ujme v jejich trápení a vykoná všechno svou laskavostí a svým milosrdenstvím. Vědala, že je neschopna posvětit se svými silami. Nechala Boha, aby jednal v ní. S důvěrou se přenechala jeho práci. Toto už je krok v duchovním životě, který jen málokteří velkodušně udělají. Rozhodne se nejen, že nechá Boha jednat, ale že se přičiní, aby jednal v ní. V jakou lásku Terezka věří: a) Láska jako Osoba Nejprve je to láska od osoby k osobě. Odhalení Boha jako někoho, kdo nás miluje. V každodenním životě snadno necháme vyprchat toto drahocenné poznání. Terezie přilnula vroucně k Bohu a vidíme, že s ním neustále žije v srdečném styku. Myslím, že jsem nikdy nebyla ani tři minuty bez myšlenky na Pána Boha. Ví, že On, všemohoucí, nekonečně moudrý a dobrotivý, dává celou svou moc, svou moudrost a svou dobrotu do služeb své lásky k ní. Ať se jí stane cokoli, nechce v tom vidět nic než ruku svého Ježíše. Žije s Ježíšem v nejtěsnější důvěrnosti. Nejraději mu tyká ve skrytu své modlitby. Jestliže však Terezie miluje Boha jako živého a zcela blízkého přítele, je si také vědoma, že On miluje ji zcela zvláštním b) Nekonečná láska Protože Bůh je nekonečný, může milovat jen nekonečně. Ať vypadá člověk v očích lidí bohatý nebo chudý, povýšený nebo ponížený, Bůh ho má nekonečně rád. Terezie je o tom přesvědčena. Stejně jako slunce svítí současně na cedry i na každou květinku, jako kdyby byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá každou duší zvlášť, jako kdyby neměla sobě podobné, a ... tak také všechno odpovídá dobru každé duše. Terezie tedy může popravdě říci každé své sestře: Dobrý Ježíš vás miluje celým svým srdcem... Myslíš, že svatá Terezie dostala víc milostí než ty?... c) Zdarma daná láska Boží láska není jen nekonečná, je také naprosto zdarma daná, bez jakékoli naší zásluhy. Bůh nemiluje způsobem lidským. Člověk miluje to, co shledává u druhého hodným lásky. Bůh miluje to, co do nás vkládá. Avšak je-li Boží láska taková, nezávislá na naší prostřednosti i na našich chybách, jaký pokoj, plný důvěry, musíme mít! Není směšné měřit Boží lásku podle našich lidských norem? Láska v jakou Terezie věří a k jaké vede duše, je především Láska milosrdná. d) Láska, která žádá lásku Protože uvěřila v Boží lásku takovou, jaká je, uvěřila ještě víc, můžeme-li tak říci, v neuhasitelnou žízeň, jakou má Bůh po její lásce, po lásce každé bytosti, které se dává. Terezie je jistá, že je-li milována, znamená to, že Ježíš po ní nekonečně touží, ví, že Ježíš hledá její lásku, že se dožaduje celého jejího srdce. Na smrtelném lůžku pronese poslední slova: Řekla jsem všechno... jen láska má cenu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni, říká sv. Jan. Ti, kdo zaslechli Kristovy nejdůvěrnější výzvy, aby ho následovali, zakusili jeho lásku a touha odpovědět na ni je přivedla do řeholního života. Tato touha je dnes podrobená zkoušce, je zdálo by se, blízko zániku. Myšlenka, že Bůh je vše, už nestačí k jejímu roznícení. Jistota o zaslechnuté výzvě se zatemní. Vědomí vlastní bídy vzrůstá a svádí z cesty. Přistupují chvíle únavy, zevšednění, pokušení. Snaha o dokonalost vypadá jako přelud, modlitba se zdá být pouhou ztrátou síly a času. Utrpení jde na nervy a člověk prožívá napětí. Víra novicek, která se dříve opírala o prožitky Boží lásky, má se napříště opírat jen o to, co o ní vědí. Dřívější milosti mohou sice novickám pomáhat, aby si zachovaly důvěru, ale nynější vyprahlost je nesmí zviklat. Terezie chce, aby využily svou zkoušku k dosažení víry, která už nepotřebuje být pociťována. Terezie chce přesvědčit své družky, že když se jim dostalo od Boha tolika milostí, mají si být jeho láskou příliš jisty, než aby vyžadovaly smyslové důkazy a libovaly si víc v útěchách než v podstatě nadpřirozeného života. Je také sladké sloužit Pánu Bohu ve tmě a ve zkoušce! Máme jen tento život, abychom žily z víry. V Tereziině škole je třeba věřit v Boha, jaký je sám v sobě, toužit po Bohu pro něho samého a nezastavovat se u ničeho, co je nižší než on. Jen taková víra a taková touha odpovídají rozměrům Boha, který je nekonečná láska. Z holé víry chce udělat víru živou. Její sestry vstoupily na Boží cestu z upřímné touhy milovat Boha. Proto musí nabýt jistotu, že všechno, co se jim děje, pochází z jeho lásky. Žádná událost, ať vypadá sebešalebnější, nebo ať je sebevíc pobuřující, nesmí být překážkou lásky. Všechno je nám dáno jako prostředek na cestě k Němu. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo z Boží vůle jsou povoláni. Jestliže se novicky ustálí v této víře, je celý jejich duchovní život zajištěn. Bez ní už není jiný obzor než zoufalství, iluze nebo prostřednost. Tereziiny rady Sestry z noviciátu prodělávají krizi. Terezie nepopírá bědy, které její sestry objevují samy v sobě. Ale staví je do světla víry a tvrdí, že jejich ubohost je další důvod, aby hleděly na Lásku. Nepopírá ani jejich utrpení ani se nedomnívá, že je lehké. Ale učí je milovat Toho, který jim je posílá z lásky. Nepopírá konečně, že vady nebo chování bližniho mohou vyvolat soužení nebo smutek. Ale učí, že je třeba milovat ho takového jaký je, vidět v něm Krista a projevovat mu svou lásku. a) Hleďte na Lásku Přes svou svrchovanou maličkost se odvažuji upírat oči na božské Slunce, na Slunce lásky, a mé srdce v sobě cítí všechny touhy orla. Potom všechny různé překážky zdolává a odvolává se vytrvale na tento pohled na Lásku. Ať jde o její tělesnou slabost, která působí, že podřimuje při vnitřní modlitbě, o nemohoucnost a bědy mravní, které jí brání pozvedat se k Bohu, o nevěrnosti, které ji od něho vzdalují, ať jde konečně o všechny zmatky, zkoušky, pokušení a temnoty duchovní, učí, že je třeba dělat jen jedno: věřit, že toto všechno nezabraňuje lásce, aby zůstala tím, čím je; všechno doufat od této Lásky, které nic neodolá a od které nám přichází všechno dobré. S odvážnou odevzdaností chce nadále upírat zrak na božské Slunce. Nic ho nemůže děsit, ani vítr, ani déšť a jestli temné mraky zakryjí Hvězdu lásky, ptáček nezmění své místo, ví, že za mraky jeho Slunce stále svítí, že jeho zář se nemůže ani na okamžik zastřít. b) Všechno proměňujte v lásku Terezie ví, jak je těžké mít někoho k tomu, aby vyšel ze sebe, když všechno přispívá k tomu, aby se stáhl do sebe. Přesto se snaží prakticky postavit lásku do středu zájmů svých sester a pomáhá jim, aby úplně zapomněly na sebe. Věřte v lásku, říká pořád stejně, a ze všeho, co vám vadí, co vás trápí a trýzní, udělejte lásku. Ježíš v této chvíli, v této zkoušce, v této pochybnosti, v tomto pokušení čeká na vaši lásku. Všechno, co dopouští, směřuje k tomu, aby z toho vyvodil její nový, větší a čistší důkaz. Když si u ní její novicky nebo spolusestry stěžují na své chyby a na svou nemohoucnost, vybízí je Terezie, aby posilnily svou lásku. To je její jediná odpověď. Byla jsem nešťastná, vypráví jedna novicka, že jsem měla tak malou odvahu. Terezie odpoví: Vy si naříkáte nad tím, co by mělo být vaším největším štěstím. Kde by byly vaše zásluhy, kdybyste musela bojovat jen tenkrát, když k tomu cítíte odvahu? Co na tom, že ji nemáte, jen když si počínáte tak, jako kdybyste ji měla! Jestli se shledáváte příliš zbabělou, abyste sebrala kousek niti, a jestli to přesto uděláte z lásky k Ježíši, máte větší zásluhu, než kdybyste udělala mnohem pozoruhodnější skutek ve chvíli horlivosti. Místo abyste se tedy rmoutila, radujte se, neboť tím, že vám dobrý Ježíš nechá pocítit vaší slabost, chystá vám příležitost, abyste pro něho zachránila víc duší. Terezie se na tom nezastavuje. Chce, abychom i z chyb a ze smutku, jaký nad nimi zakoušíme, vykřesali lásku. Vnitřní zkoušky, pokušení, zdají se být Terezii ještě více než všechno ostatní zase jen příležitostmi, jak dokázat Ježíši lásku. Zná lidi: v hodinách pochybnosti a únavy je tak těžké věřit ve skutečnost naší lásky k Bohu, jako věřit v jeho lásku k nám. Nadpřirozená láska není věc smyslů. Vychází z naší vůle, ztvárněné milostí. Pokaždé, když chceme milovat, skutečně milujeme. Terezie považuje za nejdůležitější dát sestrám tuto pevnou jistotu, nezávislou na jakémkoli zážitku. Učí své družky aby nikdy neposuzovaly stupeň svého spojení s Bohem podle svých pocitů vroucnosti nebo vyprahlosti. III. SETKÁNÍ: ODEVZDAT SE MILOSRDNÉ LÁSCE Terezka vede k tomu, aby se její sestry odevzdaly milosrdné lásce. Aby se někdo obětoval, nemusí nutně být už v pokročilém stavu svatosti. Bůh nás miluje milosrdně, to znamená, miluje nás přes naše nesčetné bědy a chyby, odměřuje své požadavky podle toho, co ví o našich silách: Bere v úvahu naše slabosti, dokonale zná křehkost naší přirozenosti. Bůh nás nejen miluje i přes naše bědy a umí je brát v úvahu. Ale miluje nás kvůli nim, ví jako přeněžný otec, že čím jsme slabší, tím víc potřebujeme jeho lásku. Podle Terezie se milosrdenství neprojevuje pouze odpouštěním, které Bůh mnohonásobně uděluje, ale také otcovskou starostlivostí, s jakou pro nás všechno zařizuje. Pochopila, že Bůh ve svých vztazích k nám je vždycky milosrdný. To je normální důsledek toho, co je On a co jsme my. Láska, s níž se Třikrát Svatý sklání k hříšníkům, není a nemůže být než milosrdenství. Proč čekat, až nebudou mít nedostatky, aby bylo možno je odevzdat Milosrdné lásce? Terezie je naopak Milosrdné lásce odevzdává proto, že jsou plné ubohostí a lidské slabosti. Toužím být svatá. Ale cítím svou nemohoucnost a prosím tě, můj Bože, buď ty sám mou svatostí! Cítím v srdci nesmírné touhy a s důvěrou tě prosím, abys převzal mou duši do svého vlastnictví. V člověku, který se odevzdal, jedná Bůh neustále. A jedná i tenkrát, kdyby člověk neměl ustavičně upoutanou pozornost na něho. Abych tě mohla Ježíši milovat, jako ty mě miluješ, musím si vypůjčit tvou vlastní lásku, teprve potom najdu odpočinutí. Víra v Lásku se tedy stává vírou v neustálé působení Lásky. Když Bůh přišel a vzal si do vlastnictví některé srdce, tajně je stravuje a přetvořuje. Nikdy nebudeme dost opakovat, že Terezie obyčejně nepociťovala Boží působení, ale že v ně neochvějně věřila. A tato skutečnost, že Bůh má ve svém důvěrném vlastnictví bytost, která to nijak nepociťuje, zdá se jí být nejžádoucnějším ideálem, zdá se jí, že je to „svatost nejpravdivější, nejsvětější“. Co se po úkonu odevzdání mění? Zůstává nám naše nemohoucnost. Žádná náhlá dokonalost. Novicky vidí, že jsou zrovna tak slabé po svém darování jako před ním. Ale musí dále konat všechno, co mohou, s větší věrností. To, co dělají, je nekonečně malé, ale všechno se děje v nové perspektivě. Srdce si přeje vkládat do každého skutku všechnu intenzitu lásky, jakou jí chce Duch svatý udělit. Dokonalým plněním své stavovské povinnosti v přítomném okamžiku touží se spojit co nejúžeji s Bohem, který jí to předkládá jako svou vůli, ať se jí tato povinnost zdá vážná nebo bezvýznamná, příjemná nebo proti jejímu vkusu, ať jde o dílo vnější nebo o nějaký vnitřní boj. Neexistují ztracené hodiny, neplodné milosti, nelišné skutky. Za klidným nebo bouřlivým zevnějškem se neustále rozvíjí život, vnitřní člověk roste až k dokonalé podobě s Ježíšem Kristem. Jenže podobné věrnosti se nedosáhne hned prvního dne! Nevadí, odpovídá Terezie, pády nejsou vážné na této cestě. Malé děti mohou nakrásně padat, ale své rodiče tím neurazí a nikdy si příliš neublíží. Stačí jim, že se pokoří za své nedokonalosti, a Boží milost je zase v plné síle. Jedním úkonem lásky, i nepociťovaným, je všechno napraveno a je to pryč. Není nutné, aby úsilí končilo úspěchem. Pokorně přijatý nezdar, jestliže vyvolá pohled na Lásku, uvede do pohybu tuto Milosrdnou lásku, která se ustavičně sklání k naší slabosti. V každém okamžiku dostává člověk všechno od Milosrdné lásky. Jednoduše nakládá s dobry, které se Pánu zalíbí mu udělit. Ani chyby, ani porážky nejsou překážky pro Boží dílo. Toto dílo pozastavuje nebo maří jen sobecké počínání, které přičítá něco sobě nebo se opírá o své vlastní síly. Stačí očekávat všechno od Boha, a dostane se nám toho, co zajistí naši hlubokou věrnost. Důvěra a pokora - to jsou tedy zásadní předpoklady. Proč se bojíte nabídnout se za oběť Milosrdné lásce? Ano, kdybyste se obětovala Boží spravedlnosti, mohla byste mít strach. Ale Milosrdná láska bude mít soucit s vaší slabostí. Bude s vámi zacházet mírně, milosrdně. … Nebudete trpět víc, jde jen o to, abyste mohla lépe milovat Boha za ty, kdo ho nechtějí milovat. … Nemusíme si nijak bát obětovat se Milosrdné lásce. Vždyť od této lásky můžeme čekat jen milosrdenství. Nikdo není vyňat ze strastí a soužení, ale Bůh je posílá, protože on sám je silou člověka a činí ho schopným snášet jeho působení. Pán Bůh mi dává odvahu úměrně k mým utrpením. Cítím, že v této chvíli bych ho neunesla víc. Ale nebojím se, poněvadž jestli se zvětší, zvětší on současně mou odvahu. Kdyby někdo mínil odevzdaností více méně jemné formy duchovní bezstarostnosti nebo ústupu, bylo by lepší ihned se tohoto slova vzdát, neboť takovým uhýbáním od povinností a od odpovědnosti by křesťan zrazoval evangelium. Ale totéž slovo „odevzdanost“ může značit důvěryplnou a pokojnou formu bezvýhradné lásky, a v tomto smyslu dokonale vystihuje zkušenost, jakou prožila a vylíčila Terezie. Co dělá dítě před překážkou? Po prvním překvapení nebo zaútočení nenaléhá: volá. Především tento způsob si chce Terezie vypůjčit od dítěte. Ne jeho roztomilost nebo bezstarostnou nevědomost, a ještě méně jeho prostoduchost. Nýbrž snadnost, s jakou očekává pomoc a ochranu od druhého, kterému už vděčí za svůj život. Ne jeho nevinnost a upřímnost, které jsou ještě příliš neuvědomělé, než aby to byly ctnosti, ale jeho klidnou a odvážnou důvěru. Dítě cítí nebo tuší, že je naprosto závislé na lásce otce nebo matky, ale jeho velkou silou je skutečnost, že to shledává přirozeným. Terezie se také nediví, ani se nezlobí, že neustále padá a že každý den znovu nalézá totéž břemeno únavy a bídy. Protože chce žít v odevzdanosti, brání se tomu, že by zůstala vězet v obtížích, s nimiž se setkává. Místo aby se zarazila u dojmu nebo pokušení, které by ji ochromovaly a místo aby je chtěla sama přemoci, obrátí se ihned k Otci a odevzdá se mu. I když se jí zdá, že nějaký úkol přesahuje její síly nebo prostředky, běží k Bohu, ne aby se úkolu vyhnula, ale aby ho vzala na sebe spolu s ním. Zkušenost ukázala Terezii, že tato dětinná odevzdanost nedospěje jedním rázem k dokonalosti a že je třeba se v ní cvičit. Přemítá o sobě a poznává, že ji k tomu Kristus přivedl pozvolna a že se musela poučovat z událostí. Tři podstatné složky odevzdanosti: podívat se dobře do očí skutečnosti v Božím světle, přijmout ji pro Boha, obětovat ji Bohu. Obzvláště takto nalézá na konci života mír při svých mučivých pokušeních proti víře: při každé nové příležitosti k boji, když mě nepřítel provokuje, chovám se statečně. Vím, že souboj je zbabělost. Obrátím se proto ke svému protivníkovi zády a neuznám jej za hodna podívat se mu do tváře. Ale běžím ke svému Ježíši, řeknu mu, že jsem ochota prolít poslední kapku své krve, abych vyznala, že existuje nebe. Říkám mu, že jsem šťastná, že se netěším z tohoto krásného nebe už na zemi. Tady nám Terezie prozrazuje tajemství svých vítězství: Neútočí na protivníka zpředu, jako kdyby v sobě měla sílu zvítězit. Ale postaví se nejprve vedle vítěze Krista: ve všech těchto zkouškách, říká sv. Pavel, skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval (Řím 8,37). Stejně tak Terezie se chrání toho, že by soupeřila s nepřítelem. Přesto dokazuje jakousi paradoxní odvahu, která záleží v tom, že dovolí, aby se Kristova síla projevila v její křehkosti. a) První prvek: objektivní pohled v Božím světle Jestliže se okamžitě uchýlíme k Bohu, má nám to umožnit, abychom se dívali na každou situaci objektivně, abychom ji ani nepopírali ani ji nepřibarvovali podle svého přání. Opravdová láska ke Kristu s sebou nese ochotné přijímání Božích požadavků. Nicméně ten, kdo ví a cítí, že je hříšník, nemusí plakat v koutě. Má jít k Otci, který má pochopení a odpouští. Má se bez bázně přiznat, že se provinil, protože takto vstupuje do sféry Božího milosrdenství: Odevzdanost se má prožívat v upřímné pokoře. Nikdy nebudeme dost jasně vidět svou slabost a Terezie žádá od novicek, aby se viděly takové, jaké jsou. Také je zbytečné dramatizovat situaci, aby nás litovali nebo abychom na sebe upozornili. Všechno si má zachovat své správné proporce, trampoty i nadšení... b) Druhý prvek: uznání a přijetí Vidíme-li jasně své nedostatky, nesmí nás to ochromovat. To je naopak první krok k osvobození: neboť tuto nemohoucnost a tuto zranitelnost, kterou jsme si uvědomili, je třeba bez meškání před Bohem uznat a přijmout. K čemu by bylo, aby člověk utíkal před sebou, nebo se sobě ošklivil, protože se shledává neduživým a chudým? Co by získal, kdyby zhoršoval zlo tím, že by si liboval v smutku? Stačí mít se sebou trpělivost a snášet se, když jsme si jisti láskou Otce, který přijímá své děti takové, jaké jsou, aby je udělal takovými, jaké je chce mít. Místo, aby se na sebe hněvala a stáhla se do sebe, raduje se. Bůh ji pozvedne, když ji vidí tak slabou. c) Třetí prvek: obětování sebe Nestačí, aby se člověk přijal takový, jaký je. Musí se obětovat. Neboť by mohl říci ano pasívně, s čistě fatalisticku rezignací anebo se zvrácenou radostí, která si pochutnává na utrperní. Kdežto odevzdanost je počínání plné naděje. Jde o to vydat se na cestu a nečekat, až budeme hodni Boha nebo spokojeni se sebou. Není třeba nechat se omámit těžkostmi, které vyvstanou, ani zůstat nečinně na půdě, kde jsme už předem poraženi, totiž na půdě negativních dojmů a více méně depresivních citů. Otec nám přece nedává své světlo, aby nás oslepil, ale aby nám posvítil na cestu! Ani zdaleka nesmíme ztrácet odvahu, když náhle vidíme, jak jsme plní odmítání a kompromisů. Ale musíme znovu pohlédnout na Boha a přijmout a obětovat mu tento svůj zdrcující obraz. Podle jejího učení naše nejnepatrnější úkony a podrobnosti všedního života nám mohou zavdat příležitost, abychom se obrátili k Bohu, a to nejen bolestné chvíle, ale i to, co se nám zdá příjemné nebo pohodlné, i drobné životní radosti. Každý pád ji přivádí ke Kristu Spasiteli a jejím největším vítězstvím je, že umí obětovat své přechodné nevěrnosti. Obětovat se Bohu v takovém stavu, v jakém se nalézáme: k této dispozici je třeba se stále vracet, na začátku i na konci každé cesty v duchu evangelia, při prvním obrácení i po dlouhých letech věrnosti. Odevzdanost se ani zdaleka nerovná útěku před konkrétními požadavky. Odevzdanost zahrnuje plné uvědomění si překážek a odhodlání, často obtížné, že se dětinně odevzdáme Bohu, abychom jim mohli čelit. Pouze za tuto cenu dochází k proměně křesťanského jednání. Takže Tereziina odevzdanost, i když dovede proměnit každou zkoušku, nemá nic společného s ulehčováním. Žádá ustavičný a skrytý sebezápor. Nemůže být ani řeči, že bychom se pod záminkou odevzdanosti stáhli do sebe a nechali v sobě kvasit, zklamání a nepřiznanou zášť. Před nějakou vadou nebo tvrdošíjným pokušením by nebylo k ničemu schovávat hlavu do písku. Překážka se neodstraní popřením skutečnosti. Je třeba vzít na sebe trpělivě jednu obtíž po druhé, jak se budou hromadit. Hledí zkouškám do očí, aby je bezpečněji svěřila Bohu. Nesnaží se zapírat své meze, ale dělá z nich pohnutku své důvěry. Odevzdanost po způsobu Tereziině nejen odstraňuje všechno pokušení k úniku ze skutečnosti, ale vede neustále k rozhovoru s Bohem, když bychom měli chuť před ním utéci. Nám, těžkopádným vinou našich každodenních zbabělostí, chybí velkodušnost, abychom se mohli dostat k Bohu v modlitbě, nebo abychom nechali jeho dostat se k nám. Kdybychom setrvali jen okamžik před ním v pokojném očekávání, nalezlo by naše nitro v jeho světle pomalu vyrovnanost. Šeď dnů se stává pro ni a pro její novicky výzvou k větší lásce. Každodenní překážky ji neodvrátí od jejího počátečního úmyslu. Podle ní se svatost prožívá ve všedních šatech. Žít jako dítě, chudé, bezbranné, zranitelné, ale jisté tím, že je Otec miluje: to je jediný její program. Její neustálý návrat k Bohu znovu oduševňuje a oživuje její sesterskou lásku. Čím více rozumí Otcově lásce, tím víc se otvírá univerzálnímu obzoru vykoupení. Její komunitou je církev. Když se obětuje a rozsévá radost ve svém klášteře, dělá to s myšlenkou na davy, které očekávají spásu, na neúměrné úkoly, jež doléhají na církev, a na útrapy vzdálených misionářů. Z víry ví, že může mnoho vykonat už jen tím, když mnoho miluje, a s jasným klidem vyhlíží smrt při pomyšlení na slávu u Boha. Není žádný úkol, žádné rozpoložení, které by nemohly být odevzdány Bohu: není žádná radost, žádné utrpení, žádný duševní stav, které by nemohl věřící na sebe vzít a svěřit je Otci: i to nejtíživější a nejnegativnější, co s sebou vlečeme, může být obráceno v lásku, když se to nabídne Božímu zraku. Našla své místo přímo v srdci církve: V srdci své matky církve budu láskou. Terezie měla vysoké mínění o misionářském apoštolátě a o rozměrech církve. Byla by chtěla milovat na dálku, kázat, obracet, dát svou krev. A přece ji vůle Boha a jeho láska uzavřely do zdí Karmelu. Avšak vzrůstalo pole její působnosti, přesahující jakoukoli hmotnou účinnost. Neboť Ježíš působil v její nemohoucnosti: v něm nalézala svou církevní dimenzi. Církev je pro Terezii především matka. Vezměte matce její usměvavé oči, její útěšné paže, její konejšivé ruce. Zůstane jí to podstatné z jejího poslání a z její bytosti, dala život a miluje tento život, který je částí jejího těla. Matka uhádne už předem, co dítě říká, předem vytuší jeho utrpení. Žádný pád ji neudiví, žádná rána ji neodpudí. Každá slabost je výzvou pro její lásku. Její děti vytvářejí svůj život od ní, a nepočítají vždy, za co jí vděčí. Ale mohou kráčet celé roky bez obracení zpět, neklidná ochránkyně je sleduje, podpírá a povzbuzuje, srdce matky, v kterém zaznívají jejich radosti a jejich naděje. Tak je tomu s církví. Ona je teplé mateřské ovzduší. Žít v srdci církve znamená naráz se zapojit do plánu spásy v celém jeho rozsahu a bohatství. Terezie nám připomíná, že naše posvěcení a posvěcení světa je porod, který se odehrává každý den. Vůbec není zapotřebí být silný nebo nadaný, aby byl někdo člověkem církve a sloužil její věci, aby byl světlem světa a solí země. Nejsme církev mocných, ale hříšníků a slabých. Ježíš přece přišel zachránit, co bylo ztraceno. Z vlastního životopisu sv. Terezie od Dítěte Ježíše (tzv. Autobiografické spisy): V srdci církve budu láskou “Když byly pro mě mé nesmírné touhy mučednictvím, otevřela jsem listy svatého Pavla, abych konečně nalezla odpověď. Mé oči utkvěly na dvanácté a třinácté kapitole prvního listu Korinťanům. V té první jsem četla, že všichni nemohou být zároveň apoštoly, proroky a učiteli, že se církev skládá z různých údů a oko nemůže být zároveň rukou. Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, pokoj mi nepřinesla. Neztrácela jsem odvahu a četla jsem dál, až mi přinesla úlevu tato věta: usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. A apoštol vysvětluje, že i nejlepší dary nejsou nic bez lásky, a že láska je nejlepší cesta, neboť vede bezpečně k Bohu. Konečně jsem nalezla klid. Když jsem pozorovala tajemné tělo církve, nepoznávala jsem se v žádném údu, jak je popisuje svatý Pavel, nebo spíše jsem se chtěla vidět v každém z nich. Ale láska mi poskytla stěžejní bod mého povolání. Bylo mi jasné, že je-li církev tajemným tělem, skládajícím se z mnoha údů, nemůže jí chybět část nejdůležtější a nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce, a to srdce že plane láskou. Pochopila jsem, že jedině láska uvádí její údy v činnost, a kdyby tato láska uhasla, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev. Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno, že obsáhne všechny časy a místa, jedním slovem, že je věčná. Tu jsem zvolal s velikou, překypující radostí: Ježíši, má lásko, konečně jsem nalezla své povolání. Mým povoláním je milovat. Ano, nalezla jsem své místo v církví, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože. V srdci církve, své Matky, budu láskou, a tak budu vším, a můj sen se splní!”
|
